Connected successfully

Kapitola první: Knihovna nekromantů

      Mladý učedník otočil stránku, natáhnul ruku ke kraji kamenné desky stolu a z kameninové nádoby si dolil horký, bylinný odvar. Přitom pod ním zavrzala už prastará, umělecky vyřezávaná židle z ebenového dřeva. Vrátil nádobu zpět na nevysoký stojan, zpod kterého její obsah ohřívala tlustá voskovice, a začetl se do knihy. Tmu v prostorné, kamenné místnosti bez oken se snažilo zahnat několik čadících keramických lampiček, z každé z nich vyčuhovaly do čtyř stran konopné kahany smočené v oleji. V místnosti bylo ještě pár kusů nábytku, většinou police s knihami a jednoduchá, leč pohodlně vypadající postel. Kromě čtenáře nebyla v místnosti živá duše.
Přese všechny ty drobné okázalosti působila místnost jakýmsi ponurým dojmem. Olejové lampy z ní zdaleka nevyhnaly všechnu tmu a stíny jakoby se po světlu natahovaly a snažili se jej zadusit. Leckdo by si mohl pomyslet, že bez těch drobností místnost vypadá skoro jako hrobka.
Ne tak Gauldoth, který se úporně pokoušel veškeré své myšlenky směřovat jen a pouze ke knize, kterou právě četl. Dočetl odstavec a znovu obrátil stránku.

      Za čtení traktátu, který před ním ležel, se ve většině známých zemí v lepším případě upalovalo na hranici. V těch horších případech byl přistižený nejdřív několik dní mučen a až potom byl upálen. Kdoví proč byli lidé na téma „smrt“ tak choulostiví, natož pak na ty, kteří ji obelstili a ke všemu ji využívali ke svým účelům. Traktát mluvil o nekromancii a nekromancie byla obecně dost neoblíbená. To ovšem vůbec nebránilo tomu, aby byla stále velice žádaná a tak rok co rok přicházeli za mistrem Kalibarrem zástupy vážených mágů a čarodějek s úmyslem rozšířit si obzory, či prosit o radu. Pravda, většina jich přicházela s podobou změněnou iluzí či lektvarem a všichni přicházeli pod pláštěm noci, aby se snad někdo nedozvěděl, že se vydali do míst, kterému se časem začalo říkat Knihovna nekromantů. Všichni velice ochotně a štědře platili zlatem a tak v Knihovně nevládla nouze. Naopak leckterý velmož si nežil tak, jako obyvatelé odsuzované Knihovny.
Mladík se poškrábal za uchem a otočil stránku. Další kapitola mluvila o svalech a impulzech energie, které je ovládají. Ke konci kapitoly byl velmi obecně popsán princip, jak lze energetické impulzy nahradit magickými, když sval odumře. Znal to už skoro zpaměti, ale stejně to musel číst znovu a znovu. Mistr nakázal.

      Zpočátku se samozřejmě našli tací, kteří nejen že platit odmítli, dokonce se rozhodli vyhrožovat knězi a inkvizicí. Těch ale nebylo mnoho a veškerá pozdvižení v knihovně zcela ustala ve chvíli, kdy si jeden ze studujících všiml, že ho obsluhuje nemrtvý sluha. Navíc nápadně podobný jednomu z dlouho pohřešovaných mágů. Peněz tedy bylo dost a za peníze se dá koupit prakticky cokoliv - klidem počínaje, samotným lidským životem konče.
„Smutný paradox…“,
říkával si občas Gauldoth, který zrovna teď sklapl knihu a vzdal své pokusy soustředit se na studia.
„Najmout si vraha je sice obecně odsuzováno, ale společensky víceméně přijímáno. Zkuste ale poslat na podobnou práci upíra, nebo ducha a do dvou dnů vám na vrata zaklepe kněz s armádou paladinů. Pravděpodobně beranidlem.“.
      Unaveně si promnul oči, vstal, z jedné z polic vzal šestriramenný stříbrný svícen a od lampičky na stole si připálil svíce. Se svícnem v pravé a dočtenou knihou v levé ruce vešel úzkým vchodem v rohu místnosti na stoupající točité schodiště vedoucí do centrální části knihovny. Chystal se za svým mistrem.

      Mistr Kalibarr. Kdysi býval jedním z největších mágů své doby. Každý, kdo měl co do činění s magií, znal jeho jméno. Až jednoho dne prostě zmizel. Ti, kteří ho znali a pyšně se prohlašovali za jeho přátele, věděli, že žije v dobrovolném vyhnanství na místě, které ze všeho nejvíc připomínalo hrobku. Beze všeho pohodlí a výhod lidské civilizace, pouze sám. Nikdo přesně neví, jak dlouho už chodí mezi živými, ale určitě je to už dlouho, i na měřítka mágů. A zrovna ti žijí díky magii nepřirozeně dlouho. Mezi čaroději byl něco jako legenda. Jako ve všech časech i tehdy žili ctižádostiví badatelé, ochotní dát za vědění vše, ba i svou duši. Pošetilejší z nich zaprodávali své duše ďáblu. Ti odvážnější a možná stejně tak pošetilí se odvážili přijít prosit o radu mistra Kalibarra. A právě tihle si jednoho dne všimli Gauldotha, mladičkého učedníka, který se u věhlasného mága z ničeho nic objevil. Gauldoth byl mistrovi naprosto oddán, bez sebemenšího zaváhání plnil všechny jeho příkazy. Časem začal jednat s příchozími jeho jménem a všichni, kdo s ním kdy přišli do styku, by Vám odpřísáhli, že by šel i do samého pekla, kdyby ho tam Kalibarr poslal. Bez jediného zaváhání, bez jediné pochyby.

      Ale zrovna teď mu jenom nesl knihu, očekávaje, že ho mistr podrobí zkoušce, jako pokaždé, když k němu přišel se splněným úkolem. Vystoupal po točitých kamenných schodech a vydal se podlouhlou místností plnou polic s knihami.
      Procházel kolem oddělení knih psaných elfy. Krásně vázané knihy s jemně tepanými deskami, které tu ležely, byly opravdovým pokladem. Jeden čas bylo velice módní mít v knihovnách alespoň jednu. Taková kniha byla totiž neuvěřitelně drahá, neboť elfové byli velice hákliví na svá kulturní dědictví a za knihy, pokud se někomu opravdu podařilo nějakou zajistit, se platily horentní částky. I tak ale každý, kdo chtěl ve společnosti něco znamenat, musel mít alespoň jednu knihu elfské poezie. Tady jich byly desítky. Kromě nich tu ale na čestných místech odpočívaly i jiné, psané jejich čaroději, popisující taje elfské magie. Kniha vedle knihy, v počtu, který by mistru záviděl i mnohý příslušník spanilé rasy.
      Právě když míjel polici, zavanul Gauldothovi do tváře poryv horkého větru a sfoukl mu všechny svíce na svícnu. Vítr nebyl v této místnosti nic zvláštního, jako jedna z mála se totiž nacházela nad zemí. Teplota poryvu ho ale zarazila, proto opatrně přistoupil k jednomu z oken a vyhlédl ven. To, co spatřil na obloze, mu vyrazilo dech. Mraky se kroutily jako hadi, splétali se do prapodivných tvarů a hnaly se po nebi rychlostí, která v přírodě určitě nebyla normální. Něco se muselo stát. Vítr stále sílil a stával se čím dál teplejší, až musel v jednu chvíli od okna uskočit.
Najednou knihovnou zahýbal mohutný otřes. Kamenné stěny na několika místech pukly a on tak tak uhnul před padající policí s knihami, která se zaduněním dopadla na zem. Než se stačil vzpamatovat, z venku se ozvalo ohlušující burácení, které připomínalo hromobití několika tisíc blesků najednou. Znělo to, jako kdyby samotná obloha prostě vybuchla.
„Výbuch“
Hučelo Gauldothovi v hlavě zlé tušení. Jak se zvuk blížil, opět se přihlásily otřesy. Nejprve slabě, ale stále s nabývající intenzitou.
„Mistr! Je ve své pracovně v nejnižší části knihovny!“,
problesklo zděšeně mladému učedníku hlavou.
„Jestli otřesy zavalí chodbu, nedostane se ven!“.
       Zahodil knihu i zhaslý svícen a uskakujíce padajícím knihám, policím i kusům stropu, rozeběhl se směrem, kde v nastalém chaosu tušil průchod na schodiště vedoucí k pracovně svého mistra. Když doběhl k jeho úpatí, největší, vitrážové okno v knihovně vybuchlo a do místnosti vyšlehl plamen. Střepy z okna zabubnovaly o zeď schodiště právě ve chvíli, kdy vběhl do jeho zákruty. Několikrát se zapotácel, ale neupadl. Jak klesal po stupních dolů, ozvalo se nad ním další zahřímání a celý svět se otřásl v základech.
      Konečně doběhl do mistrovy pracovny. Vchod do malé místnosti byl téměř zavalen sutí, vybavení místnosti olizovaly první plameny, které zrovna přeskakovaly z převrhnutých svic a rozlitých lampiček. Jinak byla ale místnost prázdná, mistr v ní nebyl. Když už se chtěl rozeběhnout zpět, všiml si na stole ležícího svitku. Poznal ho okamžitě podle Kalibarrova rukopisu. Byl to přepis zaklínadla, psaného původně na hliněné destičce, kterou mistr našel právě zde, v Knihovně. Stůl, stejně jako všechno ostatní v místnosti začínal pomalu zachvacovat oheň a Gauldothovi bylo jasné, že než se vydá hledat mistra jinam, musí vzít svitek k sobě, jinak bude nenávratně zničen. Přesto mladý učeň dlouho váhal, než se odhodlal ho vzít do ruky.
      Jeho zdrženlivost měla svá opodstatnění. Poté, co destičku přepsal na pergamen, jí Kalibarr vlastnoručně a velice pečlivě zničil. Pro Gauldotha byl svitek absolutní tabu, za normálních okolností se k němu nesměl téměř ani přiblížit, v tom byl Kalibarr neústupný. Mistr vždycky říkával, že zaklínadlo ve svitku je příliš nebezpečné na to, aby ho někdo s Gauldothovými znalostmi byť jenom četl. Ovšem zdálo se, že ani on s jeho studií moc nepokročil, soudě podle mrzutosti, která ho přepadla pokaždé, když čtení svitku vzdal. Přesto se k němu stále vracel, rozhodnutý jeho tajemství rozluštit. Proto, když k poslední kopii destičky začal vztahovat své lačné prsty plamen, se Gauldoth rozhodl jednat. Přeskočil spadané kusy kamenného zdiva a přese všechny zákazy popadl svitek do rukou.
      Když ho svinoval, padl mu pohled na velký, černý nadpis. Jeden moment šokovaně stál a hleděl na svitek, než ho z vytržení vyrušil další otřes a padající kamení. Svinul svitek, odkopl veliký hořící codex, který mu vpadl do cesty, přelezl suť a rozeběhl se zpět ke schodišti. S každým schodem cítil sílící žár shora.

      Slovo, které se černalo v nadpisu, vídával doteď jen v knihách, které i on považoval za brakové a nebral je moc vážně. Část nadpisu v oné rychlosti nerozluštil, ale tomu jednomu ze slov rozuměl – Lich.
      V těch knihách, které považoval za brak, stálo, že Lichové byli kdysi mocní mágové, kteří se rozhodli zbavit se zátěže svého smrtelného těla a dobrovolně ho přeměnit na nemrtvé. Takové tělo nebylo potřeba udržovat ve zdraví pomocí magie a lektvarů, bylo již po smrti. Přesto dovolovalo mocnému Lichovi kráčet po světě podle své vůle a nepodléhat žádnému pánu. Takové tělo bylo daleko silnější, odolnější a zničit ho bylo velice obtížné. Už sama podstata zaklínadla byla takřka neproveditelná – muselo by se jednat o spojení nejvyššího kruhu nekromancie s rekurzním zaklínadlem, které by muselo připoutat duši k sobě samé, aby si subjekt zaklínadla zachoval svobodnou vůli. Proto ho mágové brali spíše jako báchorku, stejně jako alchymisté kámen mudrců.

      Běžel po schodech a rukama se přidržoval zdí, aby neupadl. Vnitřnosti mu svíral smrtelný strach, bál se o sebe, samozřejmě, ale i o svého mistra, který mohl ležet někde omráčený nebo zavalený. Běžel po schodech, cítil žár, který sálal z hořící knihovny na povrchu, ale nezastavoval se.
Kalibarr pro něj byl téměř otcem. Toho pravého už si ani nepamatoval. Zbyly mu jen útržkovité vzpomínky na to, co bylo předtím. Zvuky, smích, pár matných obrázků. A potom temnota.
      Když vyběhl do posledního zákrutu schodiště, žár začal být nesnesitelný. Učedník zoufale vykřikl, ale běžel dál. Na úpatí schodiště spatřil neskutečný výjev. Celá knihovna ležela v troskách. Všude šlehaly plameny. I obloha, kterou viděl skrz zřícený strop, se zdála být v plamenech. Vypadalo to, jako by hořel celý svět.
      V tom uslyšel za zády rachocení – chodba za ním se pomalu propadala a plnila sutí. Už nebylo kam se před žárem ukrýt. Všude kolem něj zuřil oheň, pot se mu odpařoval přímo z obličeje a cítil, jak mu žár pomalu stravuje kůži, která začala rudnout. Snažil se nalézt nějaký výklenek, nebo skrýš, kde by mohl nepřízeň přečkat, ale marně. Křičel bolestí, přelézal se přes sutiny a uhýbal před padajícími kusy zdiva.
      Nakonec upadl na zem vedle oddělení s elfskou literaturou, ze které teď zbýval už jenom popel. V posledním zoufalém pokusu vytáhl mistrův svitek. Napůl šílený začal z kroutícího se pergamenu nahlas předčítat řádky jazyka, který neuměl správně vyslovit a ani mu vlastně úplně nerozuměl. Při čtení se několikrát zadrhnul, některá slova nedokázal pořádně vyslovit, aniž by si u toho nepolámal jazyk. Když se blížil ke konci zaklínadla, přešlo jeho zaříkávání v téměř neartikulovaný řev, jak ho obrovský žár a bolest začínali přemáhat. Cítil, jak mu uniká vzduch z plic, které pomalu vypovídaly službu. Cítil ale i něco jiného, co nedokázal úplně popsat. Jako kdyby opouštěl své tělo, ale zároveň se k němu připoutával.
      Najednou ale pocit zmizel. Bolest se vrátila v plné míře a pohltila ho. Gauldoth zavřel oči a upadl do mrákot. Už nevnímal, když se těsně u něj otevřel malý, modrý portál, který do sebe vtáhl vše, co bylo v jeho dosahu.

Komentáře

Nepodarilo se pripojit k MySQL