Výlet k Dědu (a babičce)

    Byla sobota, osmého jedenáctý, roku dvoutisícého osmého. Mračna nad Zličínem se stahovala stejně děsivě, jako se teď stahují nad osudem tréninkové morálky Dačických z Heslova. Na chodníky autobusových zastávek se pomalu snášel drobný, nepříjemný, podzimní déšť. Navzdory všem nečasům, připraveni pro umění trpět, se Mathy s Verčou vydali na výlet do Berouna. A důvod? Švéd, náš čerstvý místopisec tu našel krásné místo na natáčení. Tak jsme to prostě jeli omrknout.

    Švéda jsme nabrali hned na berounském autobusovém nádraží, na místě zvaném „Václavské náměstí“. Cítili jsme se tu takřka jako doma. Jelikož stále pršelo, rozhodli jsme se sehnat příhodné stravovací zařízení. Tady opět exceloval místopisec, který nás zavedl do hospody U Madly. Z jejího interiéru jsme na chvíli lehce oněměli! Z venku ověnčená vývěskami piva Guiness a Stella Artois, uvnitř působila příjemně stísněným a útulným dojmem. Zároveň ale byla obrovská. Taková hobití nora, řekl bych. Skládala se ze tří hlavních místností a dvou uliček s barem. Měla nízký strop, masivní dřevěné lavice a stoly, z nichž některé byly vyvedeny do podoby dna sudu. Stěny byly jen místy nahozeny a omítnuty, ale větší část byla kamenná. Chyběl tu snad už jen někdo s bodhránem a houslemi. Pivo tu měli točené, jen desítku tu nevedli. Prvně jsem tu pil Staropramen v dvanáctkovém provedení, ale měli tu i Velveta a prve zmiňovanou Stellu a Guinesse. Staráč za jednatřicet, to je, dle mého, za dvanáctku tak akorát. I kuchař byl vcelku schopný. Švéd si na smažáka nestěžoval a my dva s Verčou jsme si dali pečená vepřová žebírka. Na lístku kromě ceny 187 ká čé, stálo v kolonce s gramáží i 1kg (takže vlastně s kiláží), ale do toho asi započítali i kosti s prkýnkem. Anebo to prostě byli těžcí pohodáři a optimisté. Ale také nám moc chutnalo, nic jsme nenechali, i kosti jsme si odnesli. Ve scénáři totiž Gauldoth oživuje mrtvého, čili máme teď konečně správnou rekvizitu – pravé lidské kosti z prasete! Trošku jsme měli obavu, jak budeme svůj požadavek obhajovat. „Jasný, jedny kosti pro hafana.“ „…ééé jasně, pro hafana :o).“ - naše dilema naštěstí vyřešil pan hostinský.

    Po dobrém obědě začala naše pouť k nebesům. Načasování na jedničku, zrovna se vyčasilo a přestalo pršet. Mapu k Dědu jsme si samozřejmě nikdo nevytiskl, takže pokaždé, když jsme nevěděli kudy-kam, tahal jsem notebook z brašny. Tento fakt měl své výhody i nevýhody. Mapa byla stažena ve slušném rozlišení a dalo se na ní hezky zoomovat a prohlížet tak cestu detailně. U papíru se vám, na druhou stranu, zase nestane, že by vám došly baterky.
Cesta byla vážně náročná, převýšení velké (Děd je ve výšce 495m n.m.), několikrát jsme vážně netušili, kudy to vlastně jdeme a jakou řečí budou náhodní kolemjdoucí mluvit. Ale kupodivu jsme se snad ani jednou nevydali špatně.
A nakonec jsme byli konečně u cíle! Tři znavení poutníci, ošlehaní větrem, promočení potem, ale s hlavou vztyčenou (no musim to přece trochu dramatizovat, ne?). Děd sice vypadal trošku jinak, než na fotkách z netu, ale přesto byl moc pěkný, postaven klubem českých turistů koncem devatenáctého století, stylově jako imitace gotického stylu. Je to devatenáct metrů vysoká, napůl schodištěm obehnaná, napůl schodištěm protkaná rozhledna. Jen rozhled z rozhledny už moc nefunguje. Berounská strana je už zarostlá stromy, tudíž vidět je, odborně řečeno, velký prd. Z druhé strany je pomalu rostoucí školka, takže úděl Dědu je jednou zarůst v lese. Což je pro nás ideální, my jsme se sem nepřišli rozhlížet, alebrž tu chceme točit fantasy. A tak se pro nás rozhledna proměnila v opuštěnou, magickou věž.
Největší obtíže s natáčením budou pravděpodobně v zakrývání toho, co napáchaly předchozí dvě století. Kromě (pro nás blahodárného) zubu času, se na rozhledně podepsalo i turistické značení (značky na schodech) a několik sprejerů, škrábalů a tagerů (který bych lámal v kole, nasazoval jim boty ze Španěl a nahříval jim kule zapalovačem :P – nechápu, proč někdo čmárá na místě, kde to uvidí občas jen náhodný zbloudilec. Že si dá tu námahu se škrábat tak kurefsky vysoko a pak tam ničit kulturní památky, grr). Po obhlídce jsme si ještě stihli dát se Švédem nácvik jednoho ze soubojů. A tak jsme se zase se váleli v mokrém listí. Tentokrát toho slečna režisérka lišácky využila a navlíkla na mě nějaký zombiácký hardy, takže jsem nám při nácviku bojových scén zároveň vyráběl i rekvizity. Zkrátka dokonalý management s maximálním využitím časových, lidských i materiálních zdrojů.
Nakonec jsme se z Dědu zase skutáleli. Už byla tma a nám se chtělo domů. A tak jsme obešli několik autobusových zastávek, jednou se špatně podívali do jízdního řádu (opačný směr) a nakonec jsme sedli na vlak a vyrazili k domovu do Prahy, matičky stověžaté. Jenom Švéd jel jinam, směr kladno. Jo, to je to město.

-- Mathy--