5. Natáčecí den (14.3. 2009)

   Další natáčecí den je za námi, další před námi. Docela to sviští, dostáváme se do fáze, kdy si říkám, že někde v téměř nedohledné dáli, někde až tam v zadu na konci, se matně rýsuje konec natáčení. Zatím vážně jen nepatrně, ale i tak, když jsem nad tím tak uvažoval, převládal u mě spíš pocit smutku. Každý natáčení je totiž vždycky sranda a každý si hrozně moc užívám.

   Až na tohle.

Sešli jsme se tehdá v sobotu, 14.3. v Košířích na Cibulce. Je tu krásná věž, kusy hradeb, pomník a pěkný parčík. Všude byly holý stromy, takže celej park působil takovým "mrtvým" dojmem. Což nám vyhovovalo. Počasí vyšlo, ač rosničkáři slibovali déšť a zimu, tak počasí je známý tim, že si dělá, co chce, a na nějaký mateorology kašle. Jedinej, kdo počasí kdy ovládal byli komunisti a ti zatím u moci ještě nejsou.
   Já a Verča jsme přijeli busem. Na místě už čekal Martins, který byl toho dne znovu v roli komparsisty, ale taky fotografa a na mašině si to přihasil Kuba. Nakonec ještě se strašlivou kocovinou dorazil Pavlix. Má to kluk ale smůlu, že natáčíme zpravidla o víkendu a zpravidla se trefujeme do dnů, kdy má koncert buď pražská Hakka Muggies nebo je někde nějaká jiná akce. Ale pár ibalginů a snídaně z MCdonaldu (se kterou se nám před kamerou snažil sehrát malou reklamu, protože nároky přibývají, prachy se krátí, no prostě někde ty sponzory splašit musíme...) ho z toho nakonec úspěšně vysekala.

    Točily se tři zdánlivě jednoduché scény, kdy Gauldoth sebíhá z Kalibarrovy kobky a mluví s Mardorem. Oproti dosavadním natáčení tu přibylo replik, na což jsem doteď nebyl tak uplně zvyklý. A to byl největší kámen úrazu, text jsem se totiž nijak výrazně neučil. Peklem jsem si tedy prošel nejenom já, kterýmu to lezlo na nervy, ale i štáb. Ten za kamerou, když už jsem šel na scénu po dvacátý a po dvacátý jsem jenom nešťastně civěl do nebe, vážně trpěl. Díky bohům za počasí, protože jelikož nás nic nehonilo, mohli jsme si dovolit točit scénu znova a znova (a znova a znova a znova ). Myslim si, že výsledek je nakonec uspokojující, ale ta dřina, než jsme se k němu dopracovali, byla vážně úmorná. Příště si určitě musíme dát čtenou zkoušku!