4. Natáčecí den

   Nadešel čas dalšího natáčení, tentokrát v Jindřichově Hradci. Zprvu se akce zdála být celá prokletá, co mohlo, to se komplikovalo. Nakonec ale vše dopadlo perfektně, za sebe i za ostatní můžu říct, že to byla akce, kterou jsme si moc užili a na kterou budeme ještě dlouho vzpomínat! Užili jsme si kopu srandy a natočili jsme vše, co jsme si předsevzali.

   To s tím prokletím jsem myslel asi tak – původní datum bylo stanoveno na víkend okolo 21. února, ale nepřízní osudu (a Verčiny praxe) jsme ho byli nuceni posunout o týden dál. To prozměnu nemohl Jirka Pobuda, neb měl domluvené hraní s kapelou. A tak nastaly první škrty v plánu. Další, nejhlubší rána přišla od Kuby. Toho mě napadlo v předvečer odjezdu zkontaktovat a ujistit se, že je vše OK. Na Verčinu urgenci jí nakonec přišla SMSka, že padl za vlast a že jet nemůže. Jo, to jsou holt úskalí natáčení amatérské fantasy v období doznívání chřipkové epidemie :o). Ale jelikož jsme nadějní a hlavně inteligentní mladí lidé, nevěšeli jsme hlavu. Za pomocí tajných technologií a starých tukanních receptů se nám podařilo z obyčejné DV kamery, točící v poměru 4:3 udělat HDempty kameru, točící již ve formátu širokoúhlém. Náš „tape-tuning“ můžete vidět na jedné z přiložených fotografií. Někdo by mohl namítat, že při tom zařve několik set pixelů obrazu, o kvalitě nemluvě, ten by ale dostal něčím těžkým po hlavě a následně by byl odtažen do stoky. A kde že jsme to v tom Jindřicháči natáčeli? No přece na hradě!

Pátek

   Pátek byl vybrán jako den příjezdu. Hlavně z důvodu toho, že než bychom se v sobotu dovlekli z Práglu, oblékli se a namalovali, zopákli si text a souboj, byla by tma. Tato úvaha ze strany režie se nakonec ukázala jako správná a vyloženě šťastná. V naší tehdejší základně, v domě Verčiny babičky, jsme se toho času sešli čtyři. Já, Gauldoth Mathy Polomrtvý, Švéd, který nám ztvárnil upíra Malviche, naše…MOJE spanilá režisérka a Pavlix, který nám byl opět velice platným členem. Tentokrát už jako pomocná režie a hlavně stál za kamerou. Tu tenkrát prvně v životě v ruce skutečně měl, ale vážně se činil. Jeho kreativita a nápady neznají mezí! Jenom měl zezačátku trochu problémy poznat, kdy kamera natáčí a kdy ne :D. Každý holt nějak začíná… Naštěstí jsme na to přišli zavčasu.
   Po dlouhé cestě na místo a vybalení kostýmů a rekvizit, se mužská část týmu vydala doplánovat zítřejší natáčení do místní hospůdky „Nežárky“. Kromě piva jsme měli u ruky i scénáře a artworky scén, při kterých jsme plánovali pozici kamery a aktérů. Všem začínajícím filmařům mohu použití artworků jen doporučit, šetří to spoustu času a ujasňuje komunikaci mezi režií, kamerou a herci. Jak končil večer si pamatuju už dost mlhavě, hrdě si pamatuju jenom fakt, že jsem byl o pivo napřed. Těsně před usnutím mi problesklo hlavou, že ráno mě na polo-nemrtvého nebudou muset ani moc maskovat.

Sobota

   Vstávání nebylo až tak drastické, jak jsem očekával. Nasnídali jsme se, já se Švédem jsme na sebe natáhli kostýmy (oba z větší části šitých na míru na natáčení naší týmovou krejčí - je to ale Verča žena mnoha tváří), já si nacpal do škorní igelitový pytlíky a vydali jsme se na Jindřichohradecký hrad a zámek. Já se Švédem pěšmo, Verča s Pavlixem autem. Z nepochopitelných důvodů se na nás mračili sousedi.
   K hradu jsme nebloudili ani zpola tak, jak jsem očekával. Pár lidí před námi sice s křikem utíkalo nebo ztratilo řeč, když jsme je oslovili, ale nakonec se objevila otrlá žena, která nás poslala správným směrem.
Po cestě k hradu jsem prozměnu postupně ztrácel řeč já, zjistil jsem, že okolí jindřichohradeckého zámku a jindřichohradecký zámek sám o sobě jsou vážně krásná místa! Nizoučké domečky a úzké uličky, vysoký kostel a nakonec obrovský areál hradu. Na památkový ústav se většinou s uznáním moc nehledí, jsou tací, kteří si z nich utahují, ale tenhle skvost se jim vážně povedl.
Několika bránami jsme prošli až na třetí nádvoří. A tam uprostřed byl důvod, proč jsem si cpal do škorní igelitky. Po cestě bylo to, co se nyní dost stěží dalo nazvat sněhem, už roztáté, nebo alespoň po stranách cest. Ale na třetím nádvoří hradu a zámku v Jindřichově Hradci byl tenhle mezičlánek mezi vodou a sněhem úplně všude a to do výšky minimálně 40cm. Po zkušenostech musím říct, že je uplně jedno, co si do škorní nacpete. Když je v nich díra, po chvílích se škorněmi stejně brodíte.
   Samotné natáčení probíhalo v moc příjemném duchu. Večerní sledování nám trošku pokazil fakt, že první scénu jsme vlastně netočili, ale na Pavlixovu obranu musím říct, že díky našemu tape-tuningu nebyl na displayi vidět nápic „rec“- A to práci zrovna neulehčuje. Na placu jsme v sobotu strávili celkem asi 7 hodin. Všichni do práce vložili vážně všechno. Ať už nápadem, úsilím nebo válením se v mokrém sněhu.
   Natáčecí den byl zakončen šermířským soubojem nekromanta Gauldotha a upíra Malviche. Semtam vzduchem prolétla magie, semtam Gauldoth. Ale hlavně vzduchem svištěly čepele a stříkala voda. Konečně jsme v natáčení využili naše bojové zkušenosti nabrané za léta strávená v učení našich šermířských i jiných bojových skupin. Už se moc těším na hrubý střih, myslím si, že souboj nevypadá vůbec špatně. Natáčení týhle scény bylo vůbec zajímavý, protože jsme jí nacvičovali celkem třikrát. Jednou cca 3 měsíce zpátky, kdy jsme souboj stavěli, podruhé, když jsme byli na průzkumu na Dědu a potřetí až na místě. Což je dost bída, například u Dačických trénujeme souboj minimálně tři měsíce předem každý trénink. Výsledek byl ale pro film spíš přínosem. Kromě triliardy zkažených pokusů, kdy jsme se pořád nemohli sejít, zapomínali akce a mrzačili se, ale občas se nám sešel zajímavý a neplánovaný záběr. Třeba původně zamýšlený úder ocelovou rukavicí měl jít do prázdna. Tréninku málo, podloží klouzalo, zkrátka Švéd dostal takový dělo, že šel k zemi. Zatimco já jsem ho, bílej jak křída, sbíral ze země, režie skákala metr dvacet vysoko a chválila nám úžasnou akci.
Nakonec zaznělo poslední dnešní „STOP!“ a šlo se domů. Ač jsme byli oba hotoví, stejně jsme šli se Švédem dom zas pěšky. Voda z nás kapala ještě na zápraží. Není nad pořádnou koupel v tajícím sněhu!
Navečer bylo na plánu zhodnocení v krčmě, to jsem ale separoval. Celodenní brodění se ve sněhu a chůze v děravých škorních mi vážně nedělá dobře. Sice jsem nemrznul jako onehdá na Hladový zdi, ale i tak mi tělo hlásilo, že něco není v pořádku. I nalil jsme do sebe půl litru vitamínový bomby, tři pivka (kluci se pivka nevzdali a skočili apsoň do petek :o) ), čtvrt litru bílýho, zkoukli jsme se štábem jeden z těch filmů, u kterých musí člověk vzít rozum do hrsti (a odhodit ho co nejdál) a šli jsme spát.

Neděle

   V neděli už jsme si nedělali hlavu s budíčkem a vstávali někdy lehce před poledním. Na hradě/zámku jsme dotočili to, co nám předešlého dne zkazila podlá lepící páska, pobyli ještě chvíli pohromadě a pak se rozjeli do svých domovů.

Závěrem

   můžu říct to, že jsem moc rád, že jsme projekt odstartovali. Každý natáčení, jako je tohle, se mi ukládá do duše na takový speciální místo, ve kterym lovim, když je mi smutno. Kromě cirka 40-ti minut natočenýho materiálu to byl báječně strávenej víkend! Mimojné už začínáme pozorovat i přibližně daný vzorec natáčení:

1. Fáze – nervozita, hádky, deprese, zkluz, nadávky
2. Fáze - Utrpení, zima, mokro, úsilí
3. Fáze - Extáze, plány co uděláme s miliony a oskary a z čeho sestříháme náš další trailer

Takže to bylo super a ani věčný remcal Pavlix si nestěžoval, neb nechyběl ani jím postrádaný catering (přecijenom jsme točili v područí prarodičů).

-- Mathy --