Brigáda na Curii Vitkov aka Wothanburgu (16.-18.4. 2010)

Wothanburg. Jedna z výsep živé historie v Česku. Někdo je obdivuje, jiní si z nich utahují, ale alespoň z doslechu to místo znají všichni. Wothanburg, kterému Wothanburg už asi nikdo neodpáře, a je jedno o jak moc je Curia Vitkov korektnější název, je u nás zkrátka pojem. Proto mail, který jsem už více jak před půl rokem psal Wothanovi, jsem považoval za akt zoufalství a byl jsem zvědavý, jakým způsobem se mi vysměje. A co on na to? Prý "Přijeďte nejdřív na brigádu a pak se uvidí, co se bude dát dělat." A bác ho - máme v polomrtvém natáčecím portfoliu archeoskanzen! Později jsem zjistil, že tu nejsme první filmaři - už se tady točil jeden český film "Smrt svatého Václava", který, jak jsem slyšel, se snažil být co nejvíce historicky věrný a americká "Kněžna Libuše", kde si s věrností naopak moc hlavu nelámali.

Pátek

Takže stačilo už "jen" sehnat osazenstvo, ochotné celý víkend dřít, a mohli jsme vyrazit. Naštěstí lidem okolo našeho projektu nadšení nechybí, proto jsme se v pátek, 16. dubna 2010, na Curii skutečně vydali. Jeli jsme po dvou autech a byla nás docela zajímavá skupinová míchanice - majoritně tu byli zastoupení Dačičtí, byli tu ale i zástupci skupin Helios Argenteus a Páni Krašova. Z Prahy jsme odjížděli ve čtyřech. Řídil Gelefier, posádka byla Verča, Violetta a já. Start se samozřejmě neobešel bez nutných zmatků, kdy jsme se pořád nebyli schopní dohodnout kdy a kde se máme vlastně sejít. Což vyústilo v to, že jsme vyrazili asi o třičtvrtě hodiny později, než bylo původně plánováno. Violetta, která se k obrázekDačickým teď po pěti letech absence opět vrátila, nad tím jenom nechápavě kroutila hlavou, řka že se u Dačických ani za pět let absolutně nic nezměnilo. Já bych to ale neviděl zas tak tragicky, zácpa na jižní spojce nakonec nebyla tak hrozná a na místo určení jsme dorazili vcelku, tak co.
   Jestli si myslíte, že místo určení byl Wothanburg, tak jste mimo. My jsme totiž banda zhejčkanejch Pražáků, proto si většina vymínila, že budeme o víkendu spát v penzionu. Na Curii jsme se nicméně přišli alespoň nahlásit a když jsme jim tento fakt sdělovali, zračila se v jejich tvářích směsice zděšení, výsměchu a nepochopení. Což docela chápu, na druhou stranu jsem byl rád, že jsme na místě a že si na nás všichni lidičkové udělali čas. Takže jsme se nahlásili a úzkou silničkou skrytou ve stromořadí jsme se vydali směr motorest "Kančí Vrch".
   Když už jsem zmínil o přírodě, nedá mi to myšlenku nerozvést. Místo si Wothan vybral vážně úžasně(pokud se vám zdá můj popis lehce afektovaný pak ANO, byl jsem na Wothanburku prvně). V okolí není vidět ani drát, silnice jsou schované ve stromořadích, jediné, co bylo donedávna vidět, bylo několik chaloupek rozsetých po kopcích a stáda krav. Teda alespoň do doby, než tady postavili "ty zasraný větrníky", čímž je míněno několik větrných elektráren na protějším kopci. Škoda. Ale jak se říká, pankrok nezastavíš.
   Ale zpět k naší hlavní dějové linii. Auty jsme přijeli před otlučený penzion "Kančí vrch", vytahali bagáž z aut a vkročili do zakouřené alkovny. Zde seděli čtyři štamgasti dohadující se nad partií šachů a v ústrety nám zpoza výčepu vyšla Leila Abbasová. Svůj někdejší skandál s bývalým ministrem Kocábem se zřejmě rozhodla vyřešit poněkud svérázným způsobem, proto má dnes na hlavě dready a dělá v Kančáku hostinskou. Na jednu stranu proč ne, na horách je pěkně a je tam zdravý vzduch. Role hostinské jí docela šla, obrázekbyla vždy milá a příjemná. Chalupa splnila přání i Violettě, která chtěla na cestě zažít nějaké to dobrodružství. Stačilo vejít do obytných prostor. Rozsvícením jsem vyhodil pojistky na celém patře, po jejich nahození a pokusu otevřít dveře pokoje mi zůstala v ruce klika. Člověk si potom říkal, co ho asi čeká příště? Ale abych si z místních pořád jenom neutahoval - pokoje byly čisté a útulné, příjemně vytopené, čekali tu na nás ručníky, na pokoji jsme měli dokonce i televizi. Obsluha dole v hospodě byla příjemná a ani kuchař nebyl úplně marný. Navíc tři stovky za osobu na noc také není úplně špatná cena.
   Po ubytování jsme sešli dolů na večeři a posléze jsme rozšířili řady deskohrajících vytažením naší hry Pandemic. Do party přibylo i druhé vozidlo s jeho osádkou Klárka, Pavlix, Páďa, Káťa a Wojtek (takže opět posila z Nového Zélandu). Po večeři a další partii Pandemicu vzrostlo zamoření ovzduší nad únosnou mez, neboť čtyři z našeho kruhu patří též k sortě kuřácké, všichni z nově přibytého vozidla. To onu nekuřáckou část znechutilo natolik, že šla spát. Já, sváteční kuřák jsem proti tomu naštěstí odolný, takže jsem se zbytkem propil až do časných ranních hodin. Ten večer jsem zjistil, že mi vůbec nechutná místní Konrád, proto jsem přešel na houbu. To mě ráno stálo třeskutnou kocovinu.

Sobota

V sobotu ráno jsem vstal ze záhrobí. V puse jsem měl deset chlupatejch ježků a každý vrznutí schodu po cestě na snídani se mi bolestivě zakouslo do prostoru mezi ušima. Dole na nás čekala vydatná snídaně složená z horkýho čaje, několika druhů salámu, marmelád a pečiva. Výjimku v jídelníčku měla akorát vegetariánka Violetta. Po snídani jsme se konečně vydali směr Wothanburg. Menší legrácku nám pocestě provedlo ještě Klárčino auto, kterému se urvalo cosi z podvozku.
Nakonec jsme ale ve zdraví všichni dojeli a dali se do díla. Nakládali a skládali jsme chroští na výplet palisády a štíty domu šafáře Trubadixe. Pavlix s Gčkem se nakonec dali do pletení - nejdřív štítů, pak i palisády. Taky jsme lopatami házeli jíl na izolaci jeho stropu (odshora). Odkorňovali jsme klády, skládali a uskladňovali rákos na střechy domů chudších vrstev a odklízeli ten starý. No, neflákali jsme se.
První věc, která mě praštila do očí byla, kolik staveb na Wothanburgu je a první hříšná myšlenka byla, proč je jich tak málo. Čím víc jsem se ale s místními bavil, tím víc mi to obrázekbylo jasný. Traktáty ohledně staveb prý existují, zřejmě jich ale není přehršle a neobsahují všechno. A tak se občas stávalo, že jim vítr třikrát odnesl střechu, než se místním podařilo zjistit, jak jí pomocí dobově doložených surovin udělat tak, aby vydržela i nápor orkánu. A že tam umí fučet, neb na holých loukách mnoho větrolamů nenajdete. Ve svém LHčkování zachází dokonce tak daleko, že ve chvíli, kdy zjistí, že je něco tak, jak by být nemělo, jsou schopní věc zničit sami a začít odznovu. Pobavila mě i třeba teze toho, že jíl na půdách se pak musí ušlapat bosky, aby v něm nebyly vidět nedobové otisky pohorek. Všechno tu drží na dřevěných klínech a pokud tu najdete nějaký hřebík, je ručně vykovaný z místní kovárny. Prostě blázni. Ale hluboko sklon před nimi.
Zvláštní byl i pohled na dění, když se člověk na chvíli zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Občas jsem si připadal jako v Settlerech nebo Rytířích a Kupcích. Všude pobíhali nevolníci, nosili materiál, máchali sekerami a házeli lopatami. Jenom ty Svijanský lahváče nám tam jaksi nepasovaly. Ale z něčeho člověk tu energii přece brát musí, to je snad pochopitelný, no ne?
Z večera toho moc nevím, dal jsem si večeři, sprchu a usnul ještě v letu, přibližně deset centimetrů nad postelí.

Neděle

Sobotního rána jsem si začínal všímat následků, které na nás, obrázek lidi složené povětšinou z kancelářských krys, měla fyzická práce a pobyt na přímém slunečním světle. Pro mě to bylo hned vstávání, které najednou nebylo tak jednoduché, všude mě loupalo a bolelo. Pak jsem se smál Gelefierovi, kterýho jsem potkal na chodbě, ovšem jenom do chvíle, než jsem si šel vyčistit zuby, kde mě v zrcadle hrozně vyděsilo to rudý stvoření, který na mě odtamtud vykouklo. Byl první slunečný víkend tohoto roku. Nedělní ráno nás rozdělilo, někteří museli dom, někteří jeli ještě makat. Jmenovitě Pavlix, Klárka, Páďa a já. Už dne předešlého se na nás sluníčko lehce podepsalo i jinak než jenom opálením. Nedělní brigáda byla ovšem smrtelná hlavně pro Páďu. Ten nakonec zůstal sedět přikrytý mojí woodlandovou blůzou, žvejkal ibalgin a vypadal jako někdo, komu vyložině není dobře. U místních jsme si asi udělali předešlého dne voko, neboť nás pozvali i na oběd - hromadně klohnili v obrovském kotli zelňačku. Byla výborná, poklona kuchařce.

A to byl vlastně konec. Pavlix dopletl zbytek štítu, já pomohl nanosit jíl na druhý strop a nakonec jsme naštípali ještě pár šindelů. Rozžehnali jsme se s místními a vyrazili domů, do Prahy, matičky stověžaté. Další oficiální akce na Wothanburgu by mělo být natáčení v červnu. To musíme pořádně připravit a naplánovat, pokud vše klapne, mělo by na něj přijet spousta lidí. Zvládnout vše logisticky bude docela oříšek. Doufám ale, že se na Curii podíváme i jindy. Jsou tu totiž moc fajn lidi a alespoň s Pavlixem jsme zkonstatovali, že nás baví dělat na něčem, od čeho se dá večer padesát metrů poodejít a pak si říct "Tak na tomhle jsme pracovali my!".

Komentáře

...máte k tomu něco? Napište nám to!

Jak ti říkaj?
Tvůj e-mail:

E-mailem Ti oznámíme odpověď
Tak povídej:
Nechcem tu mít brajgl - než to pošleš, musíš nám říct, kolik je
tři plus šest ?


 
Kód a kus grafiky by Mathy | Zbytek grafiky by Daniel St. Jules